Květná neděle v Litoměřicích začala žehnáním ratolestí v kostele Všech sv. v Litoměřicích. Pokračovala průvodem do katedrály sv. Štěpána, kde biskup Stanislav Přibyl sloužil mši svatou. Přinášíme fotogalerii snímků Jany Chadimové ze společenství Člověk a Víra a homilii biskupa. Kázání o Květné neděli. Katedrála sv. Štěpána, Litoměřice.Drazí bratři a sestry,na Květnou neděli vstupujeme do velikého tajemství, které spojuje jásot i bolest, naději i temnotu. Liturgie nás vede od slavného Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma až k dramatu jeho utrpení. Je to cesta, na níž se odhaluje pravda o Bohu i o člověku. Když posloucháme pašije, uvědomujeme si, že jde o „dramatickou symfonii“, v níž se nakonec jako hlavní téma objevuje vyznání: „To byl opravdu Boží Syn“ (Mt 27,54).Zvláštní pozornost dnes poutá drobný, ale hluboký detail evangelia, které jsme četli úplně na začátku bohoslužby při žehnání ratolestí: Ježíš posílá učedníky, aby přivedli oslici a oslátko, a říká: „Pán je potřebuje“ (Mt 21,3). (Vzpomínám si, že jsem si tuto větu z evangelia nechal vytisknout na pamětní obrázek při příležitosti mého jáhenského svěcení před třiceti lety.) Právě toto slovo – potřeba – je klíčem k pochopení dnešního dne. Bůh, který je všemohoucí, se stává tím, kdo „potřebuje“ člověka. Ne proto, že by byl slabý, ale protože miluje. Potřebuje naši ochotu, naši víru, naši otevřenost.Oslice a oslátko, o nichž evangelium mluví, mohou symbolizovat každého z nás. Možná se někdy cítíme svázaní, nepatrní, málo užiteční. A přece právě takové si nás Bůh volí. Prosí, abychom se nechali „rozvázat“ – od strachu, od pochybností, od pocitu, že na nás nezáleží. Když dovolíme Kristu, aby vstoupil do našeho života, může skrze naši slabost uskutečnit velké věci.Květná neděle nás také učí, že pravá velikost se neprojevuje mocí, ale pokorou. Ježíš nevjíždí na válečném koni, ale na oslátku. Nepřichází, aby si podmanil, ale aby se daroval. A právě v tom spočívá jeho království – v lásce, která jde až do krajnosti, až na kříž.Když budeme v těchto dnech naslouchat pašijím, uslyšíme i Ježíšův výkřik: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) Tento výkřik zahrnuje všechny naše bolesti, naše osamění i naše otázky. Kristus vstupuje do nejhlubší lidské temnoty, aby ji proměnil světlem naděje.Bratři a sestry, vstupme do tohoto Svatého týdne s otevřenýma očima a odvahou. Položme na cestu i my svůj „plášť“ – to je svůj život, své starosti i radosti. Dovolme Kristu, aby po nás a skrze nás vstupoval do světa. Nebojme se být nástroji jeho pokoje.Ať se i o nás může říci, že jsme byli ochotni, když nás Pán potřeboval.  † Stanislav Přibyl, administrátor litoměřické diecéze.

Mezi čtrnácti zastaveními křížové cesty bývá v kostele obvykle jen pár metrů. Během té z Mělníka do Litoměřic to bylo tři až sedm kilometrů. Putování s Kristem a za Kristem vedlo poutníky minulou sobotu krajinou po trase dlouhé celkem 43 kilometrů. Na cestu se vypravilo 26 odvážlivců. Vydařenému importu této akce z Polska do litoměřické diecéze říkají organizátoři Extrémní křížová cesta. Jak potvrdili sami poutníci, extrémní je hned ve dvou ohledech: délkou a zážitkem Boží blízkosti. Start „duchovního dálkového pochodu“ byl na mši svaté v kostele sv. Petra a Pavla v Mělníce v pátek večer. Od chrámu vyrazili poutníci podél Labe k Litoměřicům. Cesta vedla po vesnicích a polními cestami směrem k Roudnici nad Labem, Doksanům, Bohušovicím nad Ohří a přes Terezín do biskupského města. Cestou se šlo v tichu. V mobilní aplikaci (nebo vytištěné) byly k dispozici texty k rozjímání. „Generálním pravidlem bylo ticho a soustředění. Smysl celé té pouti bylo vytvořit prostor pro setkání s Bohem. Nešlo o sportovní výkony ani o trénink pochodových dovedností, ale v těžkostech, fyzické námaze a krizích té cesty otevřít svůj vnitřní sluch a srdce pro Boží hlas,“ popisuje pořadatel akce P. Paweł Obrzut, mělnický duchovní správce a člen kongregace saletinů, Toto řeholní společenství vzniklo po mariánském zjevení v La Salettě roku 1846, jeho posláním je hlásat poselství obrácení, smíření a návrat k Bohu.Když docházejí sílyZáměry pořadatelů potvrzuje i jeden z účastníků, kandidát trvalého jáhenství Martin Münster z Litoměřic: „Byla to především cesta do hlubin sebe samého - křížová cesta, při které mi docházelo, jak sice v Boha věřím, ale ve skutečnosti ho nechci pustit tam, kde si to v životě usilovně řídím sám, svými silami. Když vám pak dochází dech, tak tohle vystoupí na povrch. Pro mě to byla nosná myšlenka, která mne provázela po všech čtrnácti zastaveních: skutečně otevři své srdce.“ Spolu s Martinem se na trasu vydali i jeho dva synové Jonáš a Ondřej. „Šli jsme v tichu a při jednotlivých zastaveních si četli zamyšlení a řekli si, co z toho k nám promlouvá. Vydrželo nám to takhle až Roudnice, ale pak začaly docházet síly. Po dvacátém kilometru začalo mrznout a teplota padla pod nulu,“ popisuje poutník. Jak říká, na cestu s sebou „vzal k modlitbě“ všechny, které potkává a je si s nimi blízký. „Měl jsem napsaná jména na lístcích a vytahoval je z kapsy při jednotlivých zastaveních. Byla to rodina, kolegové od nás z kriminálky, kamarád, který bojuje s alkoholem, ale zatím si nepřipustil, že potřebuje pomoc, měl jsem tam sestry premonstrátky z Doksan a jejich komunitu i kluky ze společenství chlapů,“ dodává. Po polovině cesty popsal své zážitky jako „až mystické“. „Pustil jsem při té chůzi všechny svoje představy a myšlenky a nechal Boha, aby promlouval sám. Šel jsem s mými kluky v tichosti, a přitom jsme byli spolu. Postupně bylo s každým dalším zastavením těžší se rozejít,“ přibližuje. Jeho syn Ondřej mu dává za pravdu: „Náročné to bylo v nohách, ale i v hlavě.  Čím déle na cestě, tím byla Boží přítomnost patrnější – během těch jedenácti hodin chůze máte opravdu hodně času na sebe. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil,“ prozrazuje na sebe Ondřej Münster a doplňuje: „Nijak jsem netrénoval, ale prostě vyšel. Trošku jsem se předtím rozchodil – ale jen tak šest, sedm kilometrů. Ačkoliv z čundrů s tátou a se skauty mám pochody i s krosnou natrénované, tak ale takhle dlouhou cestu jsem předtím nešel.“Nejsilnější zážitekOtec i syn se shodli na tom, že Extrémní křížová cesta pro ně byla zkušenost nesmírně obohacující pro vnitřní život. „Nevěřil jsem, že to vyčerpání na kraj sil, bolest nohou, zima a nepohodlí hraje tak velkou roli, že v takové situaci uslyším, že Bůh je se mnou a chce, abych ho pustil do života. A nejsilnější okamžik? Jeden moment jsme byli v textu rozjímání přirovnaní k lodi, která je tu proto, aby plula po moři. My lidé jsme jako ty lodě, a náš úkol je nekotvit v bezpečí přístavu, ale vyplout na moře, do našeho života a vzít na palubu Boha a nechat se vtáhnout do všech těch krás a bouří oceánu. Bylo to trefné,“ uvedl v cíli Extrémní křížové cesty.Konec v katedrálePrvní skupina poutníků došla ke katedrále sv. Štěpána už v šest hodin ráno. „O půl osmé nás na mši svaté přivítal dómský farář P. Jiří Hadík. Na faře u Všech svatých pak na všechny čekalo občerstvení, které nám nachystal P. Józef Szeliga,“ chválí oba spolubratry kněze P. Obzrut. Ten měl v cíli dvojnásobnou radost: došel a lidé byli spokojení. „Puchýře nějaké mám a nohy jak ze dřeva. Počasí bylo sice mrazivé, ale nepršelo nám. V horách na Polsko-Slovenském pomezí, odkud pocházím, mi kamarádi hlásili dvacet centimetrů sněhu a vítr. Křížovou cestu tam měli extrémní i počasím,“ usmívá se mělnický saletin. A jeho největší zážitek? „Svátosti smíření. Víte, já moc rád zpovídám a při této křížové cestě jsem měl možnost tou svátostí posloužit,“ přibližuje a přiznává, že málem nedorazil do cíle. „Váhal jsem v jednom úseku, jestli to zvládnu. Musel jsem překonat slabost, cítil už puchýře na nohách, byla zima a přede mnou ještě dvacet kilometrů. Šel jsem dál. Těžko se to popisuje - když se jde 43 km, člověk postupně nic nepředstírá, prožívá sice námahu, emoce, ale také velkou otevřenost k duchovním věcem. A tu zkušenost jsem nechtěl opustit,“ uzavírá. Snímky poutníci Martin Münster, Marie Mazancová a P. Paweł Obrzut.