Zprávy z diecéze

Z Litoměřic do Vídně „vyvezl“ arcibiskup Stanislav Přibyl v sobotu 26. září téma diecézního Roku smíření. Přijal pozvání tamní křižovnické duchovní správy připomenout vedle toho i 500 let od nástupu Habsburků na český trůn. Mši svatou spojenou s modlitbami za válečné i poválečné násilí, s upomínkou na osmdesát let od vyhnání německy hovořícího obyvatelstva z poválečného Československa, sloužil v zaplněném chrámu sv. Karla Boromejského (Karslskirche).  Mezi kněze u oltáře se připojil i P. Karel Rühringen, který byl jako dítě součástí tzv. odsunu ze Znojemska. V homilii Stanislav Přibyl zdůraznil, že nelze odvolat spáchané bezpráví, vrátit život mrtvým ani vymazat utrpení vyhnaných a zabitých. „Můžeme však odmítnout mlčení, kolektivní vinu i pohodlné přesvědčení, že vinu nesou vždy jen ti druzí,“ vyzdvihl v kázání a připomněl souvislosti s nimiž zavítal do rakouské metropole z regionu diecéze, kterou spravuje: „Severní Čechy nesou hluboké rány, které si Češi a Němci v minulém století navzájem způsobili. Rok smíření nevytváří novou verzi dějin, ale vede nás k odvaze vidět je pravdivě, vzpomínat na oběti a přiznat, že zlo nepřestává být zlem podle toho, jakým jazykem mluví pachatel nebo oběť,“ doplnil. Podle jeho slov pak tato modlitba ve vídeňském Karlskirche dostala ještě hlubší rozměr: chrám je totiž svědkem společných středoevropských dějin obou národů. Podtrhl to i fakt, že do Vídně pozval apoštolského administrátora litoměřické diecéze člen Řádu křižovníků s červenou hvězdou P. Marek Pučalík. Kněží tohoto českého řeholního společenství totiž od roku 1733 Karskirche spravují. Stanislav Přibyl při bohoslužbě připomněl, že letošní výročí pěti staletí od nástupu Ferdinanda I. Habsburského na český trůn je příležitostí si připomenout, jak dlouho a hluboce jsou dějiny Prahy, Vídně a celé střední Evropy propojené. „Jsou v nich období rozkvětu i konfliktů, spolupráce i křivd. Smíření nás neučí dějiny idealizovat. Učí nás přijmout je jako společné dědictví, za které neseme odpovědnost,“ upozornil arcibiskup. Hudební podobu bohoslužby utvořil český sbor a orchestr z Rychnova nad Kněžnou. Zazněla Missa solemnis českého skladatele V. J. Tomáška, která byla roku 1836 provedena při korunovaci Ferdinanda I. Při závěrečné modlitbě za smíření se pak věřící modlili za pokoj, odpuštění a smíření. Následně se při agapé setkali přítomní Rakušané, Němci a Češi. Mezi nimi také vysídlení sudetští Němci a jejich potomci. Celá homilie arcibiskupa Stanislava Přibyla.  Snímky Matthias Wunder.

Mezi finalisty cen Národního památkového ústavu (NPÚ) Patrimonium pro futuro 2026 se dostal i tým Odboru památkové péče Biskupství litoměřického. Nominovaný je v kategorii Restaurování. Dalším horkým želízkem v ohni z litoměřické diecéze je v kategorii Objev roku nález nástěnných maleb v kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie v Horní Řasnici. O ten se starají dobrovolníci ze Spolku pro obnovu kostela v Horní Řasnici. „Je to vůbec poprvé, kdy se mezi nominanty dostali pracovníci některého z památkových oddělení na biskupstvích," těší vedoucí Odboru památkové péče Biskupství litoměřického Ladu Hlaváčkovou. Na cenu NPÚ v kategorii Restaurování jsou „biskupští památkáři“ navrženi společně s odborníky Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru restaurování malby a polychromované plastiky. Oba týmy se podílely na záchraně vzácných deskových obrazů sv. Jiří a sv. Václava z roku 1501. Díky zásahu restaurátorů se podařilo zachovat díla z pomezí gotiky a renesance. Obě malby totiž byly v havarijním stavu. Obraz sv. Jiří v červenci 2021 kvůli degradaci dřeva spadl ze stěny kostela a vážně se poškodil. Restaurování probíhalo na Akademii výtvarných umění v Praze a pracovalli na něm studenti Marie Knapová (roz. Čádová) a Edgar Mašek pod vedením prof. Adama Pokorného a akademické malířky Markéty Pavlíkové. Studentský tým využil špičkové technologie, včetně ošetření v dusíkové atmosféře proti červotoči a detailních analýz infračervené reflektografie. Unikátnost postupu spočívala v metodě „tasselatury“, kdy chybějící části dřeva restaurátoři doplnili drobnými špalíčky, čímž minimalizovali ztráty originální hmoty. Malba provedená mastnou temperou či olejem byla očištěna od druhotných zásahů, zejména hliníkových náhrad stříbra, a následně retušována. Zpevnění vyřešili osazením do nových rámů. Opravu financovala farnost Chorušice za přispění soukromého sponzora a koordinoval ji Památkový odbor Biskupství litoměřického. Výsledek restaurátorských prací navrátil dílům jejich estetickou celistvost, ale také uchoval doklad českého malířství, který svou kvalitou a datací předchází i tvorbě Mistra Litoměřického oltáře.Budou Objevem roku fresky z Horní Řasnice?Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Horní Řasnici je v jádru středověkou stavbou z druhé poloviny 13. století. Později byl mnohokrát upravován, současná výmalba interiéru pochází z roku 1911. Při restaurování bočního oltáře sv. Jana Nepomuckého se naskytla možnost opravit i poškozené omítky v jeho okolí. Opravě předcházel orientační restaurátorský průzkum výmalby, který prováděl Jiří Bláha. V severovýchodní stěně lodi po stranách vítězného oblouku objevil malby Stvoření Adama a Evy a Poslední soud. Oba výjevy jsou v medailonu lemovaném ornamentálním rámem a pocházejí pravděpodobně z počátku 17. století. Malba Stvoření Adama a Evy byla před návratem bočního oltáře zdokumentována, zafixována a zakryta slabě pojenou hlinkovou barvou. Medailon s vyobrazením Posledního soudu zůstal zatím odkrytý. Objev se podařil díky dlouholeté činnosti Spolku pro obnovu kostela v Horní Řasnici, který shání dotační prostředky na obnovu chrámu a pořádá zde také řadu kulturních akcí, a obci Horní Řasnici, jež se na financování obnovy významně podílí. Na cenu NPÚ v kategorii Objev, nález 2026 je navržena obec Horní Řasnice, Spolek pro obnovu kostela v Horní Řasnici a restaurátor Jiří Bláha. Ceny Patrimonium pro futuro, které Národní památkový ústav vyhlašuje jako příspěvková organizace ministerstva kultury pověřená záchranou a rozvíjením hodnot památkového fondu na území České republiky, hodnotí pozitivní a úspěšné počiny v oblasti památkové péče dokončené v předešlém roce.  Je vyhlašována od roku 2014 a za uplynulých dvanáct ročníků bylo předáno celkem 106 ocenění. Vítězové ocenění Patrimonium pro futuro budou vyhlášeni 20. října na slavnostním galavečeru v Praze. Přímý přenos uvede ČT art.. Více o cenách Patrimonium pro futuro zde.  Snímky NPÚ, restaurátoři z Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru restaurování malby a polychromované plastiky a Jiří Bláha 

Kostel Všech svatých v Litoměřicích a posléze biskupskou rezidenci zaplnili 21. září pracovníci Charit z celé diecéze, dobrovolníci, dárci, představitelé obcí i krajů, Charit z celé republiky a spolupracovníci charitního díla na severu Čech. Diecézní charita Litoměřice slavila 35 let své služby potřebným lidem. Slavnostní mši svatou u Všech svatých slavil arcibiskup Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze. „Děkuji za vaši práci a službu. Je radost vidět tu tolik známých tváří vás všech, kteří za tímto dílem a jeho podporou stojíte," uvítal na bohoslužbě a doplnil: „Jestli je něco očividného, tak je to rozsah služeb, které na severu Čech Charita vykonává. Za třicet pět let se rozrostla z malého semínka v obrovský strom, který není planý, ale nese spoustu ovoce.“ Arcibiskup s poděkováním za službu lidem v nouzi, která není jen hmotná, ale má celou řadu podob, připomněl, že v některých oblastech a městech diecéze poskytuje Charita dokonce většinu sociálních služeb. Jinde provozuje preventivní programy a snaží se vytvářet záchrannou síť těm, na které nikdo nepamatuje. „Bez spolupráce s obcemi a kraji by se toho moc udělat nedalo,“ zdůraznil.Povolání v pravém smyslu slovaStanislav Přibyl ocenil, že zaměstnanci i dobrovolníci Charity do své práce nevkládají jen know-how, metodiku, ale to, co její práci spojuje, tedy křesťanský styl pomoci. „Charita nám ukazuje důležitou věc: máme standardy, pravidla, vzdělání a profesionalitu. Nesmíme ztratit ze zřetele žádnou podobu této práce, ale především nesmíme zapomenout, že je to především povolání,“ řekl. Identitu Charity totiž podle jeho slov netvoří logo, které má na autech pečovatelské služby, ale nezištný křesťanský styl pomoci, který tvoří i způsob, s jakým k této práci dobrovolníci i zaměstnanci přistupují. „Je to povolání v tom pravém slova smyslu. Dnes jsme o takovém povolání slyšeli z Písma. Připomínáme si dnes svátek sv. Matouše, jednoho z evangelistů, autora prvního z evangelií, který popisuje své povolání za apoštola. Kristus ho vyvolal a řekl mu, aby šel za ním. To je povolání. A já věřím, že mnoho z vás zažilo právě takové povolání pro službu a práci v Charitě,“ vyzdvihl Stanislav Přibyl. Charitě popřál, aby si lidé její práce všímali a projevili vděk. „Skláním se před odvážnými kroky, které u nás v Charitě podnikají – pánové se nebudou zlobit – především dámy, které tomu dílu daly kus života,“ obrátil se k ředitelkám jednotlivých charitních zařízení. Arcibiskup připomněl také mnohaletou a vytrvalou pomoc Charitě od přátel ze sousedního Německa, kterým „leží tento kus země na srdci, protože pro některé to býval i jejich domov“.Jsme součástí komunitArcibiskupovi pak dala za pravdu také ředitelka Diecézní charity Litoměřice Adéla Švecová: „Nejen bez péče biskupství bychom se nemohli rozvíjet a růst. Za mnohé vděčíme našim partnerským Charitám v Německu, či nadaci Rennovabis, kteří nám pomáhali od prvních nesmělých kroků. Díky nim jsme vyrostli v obrovskou, profesionální a významnou pomáhající organizaci.“ Ocenila podporu měst, obcí, krajů i ministerstev a všech dárců od velkých až po ty, kteří přispívají v drobných částkách (např. i v Tříkrálové sbírce). „Všechny dary jsou závazkem a nadějí, že k pomáhání nejsme sami. Jsme součástí komunit, partnery v dialogu a můžeme v turbulentní a nejisté době pomáhat druhým. Díky patří i dobrovolníkům, kteří nám nedávají zapomenout na prameny naší identity. Poděkování míří i k minulým a současným kolegům a jejich rodinám. Vybrali jste si povolání, které není jednoduché a je spojené s utrpením druhých lidí. Nenabízí jistoty předvídatelného zajištění, ale má velký smysl a přesah v našich životech,“ povzbudila Adéla Švecová.  Největší růst v krizíchNa uplynulé roky vzpomínala také někdejší ředitelka Diecézní charity Litoměřice Růžena Kavková. „Největší posun udělala Charita v krizových obdobích. V té době jsme totiž zažívali ohromnou solidaritu, ač to byly náročné události jako povodně, uprchlické krize nebo covid. Zažili jsme ohromnou podporu místních lidí, přátel z celé republiky i ze zahraničí. Vždycky nás posílila solidarita, pochopení. Jsem vděčná, že jsem tohle jako ředitelka mohla zažít: vidět pomoc shůry díky přispění lidí. Byla to pro mne krásná etapa života,“ uvedla Růžena Kavková s tím, že je velmi důležité být tu pro lidi, o které nemá nikdo zájem.Nepopulární práceJejí slova potvrdila Alena Maternová, ředitelka Charity Lovosice. Tamní oblastní Charita poskytuje služby prevence, které veřejnost často nevnímá pozitivně, protože „si ji prý klienti nezaslouží“. V Lovosicích pracují s Romy, jejich dětmi či s bezdomovci. „Navzdory tomu, že to není pro veřejnost ani politiky příliš zajímavé. Jenže my tu nejsme od toho, abychom tyto lidi hodnotili a lustrovali. Pomoc je naše poslání a my zkrátka neposuzujeme a nehodnotíme,“ zdůraznila a doplnila: „Nejdeme životem v botách těchto lidí a nevíme o utrpení a těžkostech, které musejí ve svých mikrosvětech nést a zvládnout. Nemáme často ani tušení, čím procházejí už od dětství – mnoho z nás nezažije za celý svůj život ani desetinu bolesti, kterou musejí naši klienti projít třeba během pár let,“ konstatovala. Také ředitelka Charity Šluknov Kamila Svobodová popisovala realitu charitní práce v tomto severním příhraničním výběžku republiky jako „nepopulární“. „Pracujeme s nejslabšími lidmi na samém okraji zájmu společnosti. Ale když se nebudeme těmto lidem věnovat a nebudeme dělat služby prevence a pomoci, tak jejich těžkou situaci nezlepšíme,“ tvrdila. Jak řekla, ve Šluknově město odkupuje celé sídliště a vzniká tam pilotní národní projekt, jak pracovat s minoritami a město zjišťuje, že pomoc Charity je cenná a potřebná. „Můžeme být prospěšní, protože známe situaci přímo v terénu,“ dodala Kamila Svobodová. Po skončení bohoslužby následovalo společenské setkání v biskupské rezidenci.Tak šel časV kalendáři byl nalistovaný 4. listopad 1991 – právě v tento den založil tehdejší litoměřický biskup Josef Koukl Diecézní charitu Litoměřice. Pod záštitou Biskupství litoměřického začala pomáhat lidem v nouzi. Prvním místem, kde mohli potřební nalézt pomoc, se ještě před oficiálním založením stal Charitní šatník, který funguje dodnes. Milníky v historii litoměřické diecézní Charity pak tvořilo například postupné zakládání pečovatelských služeb, charitních domovů a jednotlivých oblastních Charit (dnes je jich na severu Čech 16), či vznik profesionálního poradenského centra před deseti lety. Významně proměnily službu Charity živelné události jako povodně (2002 a 2013), uprchlické krize, zejména pak pomoc utečencům z válkou postižené Ukrajiny a s ní spojené založení Integračního a komunitního centra Svit.

Zralé pivo tradiční podzimní várky piva uvařeného v Biskupském pivovaru U sv. Štěpána při příležitosti svátku sv. Václava (28. září) požehnal v pondělí 21. září apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. „Svátek sv. Václava je nejen připomínkou tohoto českého knížete a mučedníka, ale také významný den pro všechny pivovarníky. Světec je totiž od dob Karla IV. patronem českého piva, sládků a vůbec všech pracovníků pivovarů,“ připomněl ředitel pivovaru Richard Kirbs. Po požehnání arcibiskup pivo společně s jeho autorem, sládkem Robertem Křížem, také ochutnal. Připomněl střídmost v konzumaci a vyptal se na postup i ingredience. Jak mu sládek vysvětlil, jedná se o třináctistupňové pivo „Red ALE“. Tak se nazývá pivní styl, který je typický temnou červenou barvou, střední plností a jemnou sladovostí. Patří do rodiny svrchně kvašených piv.  „Má barvu mědi až do rubínové. Vyznačuje se vyšší hořkostí a ta krásně doznívá. Chutná trošku i po karamelu, ale je v něm také cítit sušené ovoce, zejména švestka. Je zkrátka takové podzimní,“ popsal Robert Kříž. Svatováclavské pivo je vyrobené ze čtyř druhů sladu (Plzeňský, Amber, Vídeňský a Canared) a tří chmelů původem ze severní Ameriky (Chinok, Citra a Cascade). Také kvasnice použité k procesu svrchního kvašení v Biskupském pivovaru U sv. Štěpána mají svůj původ ve Spojených státech. „Každý si v chuti tohoto piva najde svoje, protože každý ji vnímá trošku jinak. Chmely, které jsme použili dávají pivu výraznou nezaměnitelnou vůni a všechny se vyznačují tím, že v sobě mají tóny citrusových plodů,“ doplnil sládek. Svatováclavský speciál má objem alkoholu 5,2 %, není filtrovaný ani pasterizovaný.  Hořkost je 27 jednotek IBU (International Bitterness Units). Tato standardní mezinárodní stupnice udává množství iso‑alfa‑kyselin z chmele, tedy skutečnou hořkost piva, která je v tomto případě na běžné úrovni českých ležáků (ač se jedná o ALE). Barevnost piva je stanovena jako 41 EBC (European Brewery Convention). Jedná se o evropskou stupnici, která měří intenzitu zabarvení piva. V případě tohoto speciálu udává, že se jedná o tmavší pivo až na hranici jasně hnědé. Pivo lze ochutnat i koupit v Biskupském pivovaru U sv. Štěpána v Litoměřicích.

Do posledního místa se v neděli 20. září zaplnila bohosudovská bazilika Panny Marie Bolestné, kde poutníci vedle patrocinia slavili také čtyřicáté výročí premiéry Missy solemnis skladatele Miloše Boka. Ten při této příležitosti dirigoval její slavnostní uvedení. Mši svatou slavil někdejší litoměřický biskup Pavel Posád, který několikrát zdůraznil výjimečnost tohoto uvedení Missy solemnis. „Miloš Bok totiž upřednostňuje, aby bylo dílo prováděno jako součást liturgie, tedy bohoslužby, nejen jako koncert,“ vysvětlil biskup. „Kulaté výročí Missy solemnis slavím zde v Bohosudově již potřetí. Nejprve jako litoměřický biskup, pak před deseti lety a nyní jako návštěvník z Českých Budějovic,“ objasnil svůj vztah k dílu nynější pomocný biskup českobudějovický. Ač je jméno skladatele Miloše Boka veřejnosti známé především v souvislosti s hudbou k filmu Anděl Páně, jeho prvotina nezůstává co do věhlasu příliš pozadu. Missa solemnis zazněla poprvé právě před čtyřiceti lety při poutní mši v bohosudovské bazilice. K jejímu napsání tehdy sedmnáctiletého autora pobídl místní duchovní správce, jezuita P. Josef Cukr, když jej na sklonku roku 1985 vyzval, aby „něco složil a přijel příští rok na pouť“. O necelý rok později Bok skutečně přijel s dílem, které svou monumentalitou překvapilo nejen P. Cukra, ale i autora samotného. Přes velmi příznivé přijetí u posluchačů nedošla kompozice pochopení u vedení pražské konzervatoře, a to jak z ideologických, tak z uměleckých důvodů. Revoltující Bok, který svůj první dokončený opus se svými spolužáky z konzervatoře uvedl v premiéře navzdory zákazu, byl vedením své alma mater za neuposlechnutí podmínečně vyloučen. Jeho spolužáci pak dostali důtky a o P. Josefa Cukra se začaly intenzivněji zajímat bezpečnostní složky. Přesto do pádu totality proběhly ještě čtyři uvedení této mše – vedle Bohosudova v Klatovech, Děčíně a Plzni. Do současnosti se pak Missa solemnis dočkala více než pěti desítek provedení a několika profesionálních nahrávek. Na kůru barokní baziliky pod taktovkou samotného autora vystoupili vedle sólistů Národního divadla v Praze a varhaníka Pavla Černého také Kühnův smíšený sbor, Bohosudovský sbor a dva orchestry – Čeští symfoničtí sólisté a Baborák Ensemble. Před závěrečným požehnáním sklidili účinkující neutuchající aplaus, jehož poslední část směřovala i k již zesnulému P. Cukrovi, jehož zásluhy o vznik díla Miloš Bok na závěr vyzdvihl.

Rok smíření v litoměřické diecézi pokračoval devátou bohoslužbou 19. září přímo v biskupském městě u někdejšího nacistického Krematoria Richard. Shromáždění se odtud vydalo také na krátkou pouť k centrálnímu kříži městského hřbitova. Do Litoměřic zavítali při této příležitosti členové Ackermann Gemeinde z české i německé strany státní hranice, aby v na severu Čech oslavili osmdesát let existence spolku. K modlitebnímu shromáždění v areálu někdejšího nacistického krematoria se připojil také attaché německého velvyslanectví Martin Schmidt.Litoměřice ve stínu válkyVálečné i poválečné osudy Litoměřic a širokého okolí popsal na úvod historický medailon Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd. Připomněl v něm, že po mnichovské dohodě byly Litoměřice obsazeny německou armádou a přičleněny k hitlerovské Třetí říši a během dalších dnů muselo z města nedobrovolně odejít více než 5000 českých obyvatel. Od podzimu 1943 se pak pod vrchem Radobýlem začalo s výstavbou rozsáhlé podzemní továrny Richard, určené pro válečný průmysl. Na jaře 1944 vznikl v blízkosti objektu pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg. Podle odhadů jím prošlo na 18 000 vězňů z celé Evropy, přičemž 4500 jich zde zemřelo na následky nelidského zacházení, podvýživy, špatných hygienických podmínek a nemocí. Připomněl také sousední koncentrační tábor Terezín, který se stal symbolem nacistického genocidního násilí proti židovskému obyvatelstvu a rozsáhlé perzekuce politických a ideových odpůrců režimu. Po válce je v týchž celách Malé pevnosti vystřídali zatčení Němci z Litoměřic, kteří zde byli internováni.Biskup Anton WeberJaroslav Šebek upozornil také na osobnost biskupa Antona Webera. „V době sílící předválečné nacionalizace byl příkladem snah o překonání národnostních příkopů a hledání cest k vzájemnému porozumění. Vyzýval k tomu, aby se každý kněz naučil oběma jazykům, jak češtině, tak němčině, aby jednak mohl dobře zpovídat, ale také učit a vychovávat ve škole,“ popsal historik. Později pak zasáhla nacistická perzekuce i biskupa Webera, který se snažil i přes nacistické omezování věnovat pastoraci českého obyvatelstva. Musel kvůli tomu údajně žádat denně o možnost navštívit tu část diecéze, která se nacházela v protektorátu. I biskup měl být po válce zařazen do tzv. divokého odsunu a jen zásah českých věřících tomu zabránil. Do konce srpna 1945 muselo odejít z Litoměřic kolem 14 000 Němců a z celého okresu dalších asi 30 000. Další tisíce německých obyvatel pak opouštěly region i v následujících měsících.Svědectví smíšené rodinyZkušenost vlastní rodiny z poválečného zacházení s německým obyvatelstvem, včetně smíšených rodin, popsala někdejší ředitelka Hospice sv. Štěpána Monika Marková. Pochází z česko-německé rodiny, kterou krutě zasáhla prvně válka a pak i poválečný revanšismus. Ač její prarodiče nebyli po válce vyhnáni, pozbyli občanských práv: těžko hledali práci, nesměli uzavřít sňatek a její maminka se narodila bez občanství a práv, kvůli čemuž nesměla chodit ani do školky. „Československé státní občanství obdržela rodina až v květnu 1956. O tom, jak těžké to muselo být, svědčí i to, že jsme se o všech detailech v rodině dozvěděli až před třemi lety — když moje babička zemřela a teta vyklízela její dokumenty, které nám ukázala,“ popsala ve svém svědectví.Nepřiživovat předsudky a nemlčet k nespravedlnostiApoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl, ve svém kázání zdůraznil, že v Roce smíření přinášíme před Boha oběti nacismu i ty, kterým ublížila poválečná pomsta a vyhnání. „Jedno bezpráví nemůže ospravedlnit druhé. Vina má konkrétního původce a žádný národ není vinen jako celek,“ uvedl a upozornil, že i dnes potřebujeme „zkoumat, zda v nás nežije pohrdání, zda nepřiživujeme předsudky a nemlčíme, když se ubližuje druhým“. Upozornil, že smíření potřebuje pravdu o utrpení i odvahu podat ruku. Odpuštění podle jeho slov nelze vynutit, ale je možné o „tuto milost prosit“ a trpělivě vytvářet prostor, kde poroste důvěra. „Děkuji všem, kdo po léta sbližují naše národy,“ připojil Stanislav Přibyl.Na smíření musejí být dvaNa jeho slova po krátké pouti přes židovský hřbitov až k centrálnímu kříži na litoměřickém městském pohřebišti, navázal Martin Schmidt, attaché německého velvyslanectví. Ocenil arcibiskupa Stanislava Přibyla za vytváření příležitostí k prohlubování sousedských vztahů. „V němčině slovo soused obsahuje etymologicky pojem blízkosti. Děkuji Stanislavu Přibylovi jménem svým i velvyslanectví, že vyhlásil Rok smíření a přizval nás k němu. Smíření je totiž velmi těžká disciplína. Jeho předpokladem je odpuštění a naděje, že druhý člověk se připojí a přidá. Bez druhého není smíření, a proto jsem vděčný všem, kdo této výzvě vyhověli a poskytli nám tuto příležitost jak k usmíření, tak i společné vzpomínce na všechny oběti,“ řekl Martin Schmidt.   Marie Bode, místopředsedkyně Ackermann Gemeinde ocenila nejen připomínku nespravedlnosti i oboustranného utrpení Čechů i Němců. „Není to jen vzpomínání, které nás přivedlo do Litoměřic, ale především úmysl arcibiskupa Stanislava přibyla usilovat o usmíření a odpuštění vin a další hledání cesty k budoucnosti,“ vyzdvihla. Připomněla v té souvislosti, že Ackermann Gemeinde vzniklo před osmdesáti lety nejen jako podpůrná organizace vysídlenců, ale také jako společenství, které má za hlavní úkol odpuštění a zprostředkování vztahů obou národů. „Od pádu komunismu máme možnost hovořit o tom, co se mezi oběma národy odehrálo a snažit se díky společnému dialogu najít cestu k sobě a porozumět si navzájem. Jako maminka dvou dětí, které vyrostly v česko-německém prostředí a jsou Evropany si přeji, aby nám ta možnost spolu mluvit a řešit nedorozumění v dialogu a vzájemně si naslouchat vydržela,“ uzavřela. Na samotný závěr bohoslužebného shromáždění využili přítomní nabídky Stanislava Přibyla navštívit hrob „válečného“ biskupa Antona Webera s možností tiché modlitby. Svědectví Moniky Markové (*.docx).

Pedagogický sbor Biskupského gymnázia ve Varnsdorfu se v pátek 18. září oblékl do oranžové barvy jubilejních triček. Absolventi, studenti, učitelé, zástupci města a dva biskupové tu totiž slavili třicet let od založení této „školy na hranicích“. „Před třemi dekádami tu zakladatelé školy zahajovali první školní rok. V září 1996 se začala psát nová etapa vzdělávání ve Varnsdorfu,“ přivítal hosty ředitel církevní školy Jiří Jakoubek a připomněl, že Biskupské gymnázium Varnsdorf ovlivnilo za dobu své existence stovky osudů svých studentů. „Nebyli to ale pouze oni, kdo si odnášeli vědomosti a poznání. Proměnili i život nás pedagogů,“ zdůraznil. Připomněl také několik jmen, která stojí za vznikem této církevní instituce: první ředitel Antonín Foret, tehdejší biskup Josef Koukl či místní duchovní správce Alexej Baláž. Prvně jmenovaný také při slavnosti vystoupil a popsal peripetie se začátky školy, kterou zprvu tvořily jen dva ročníky. Dnes je to plnohodnotné osmileté gymnázium, jehož zřizovatelem je Biskupství litoměřické.Dva biskupovéDo Varnsdorfu přijeli jak emeritní litoměřický biskup Jan Baxant, který školu podporoval a navštěvoval během doby svého působení v čele diecéze, tak i její současný apoštolský administrátor Stanislav Přibyl. Ten hned po příchodu „zapadl“ mezi pedagogy, protože se navlékl do jejich jubilejního oranžového trička. „Mám z vás velkou radost a vážím si zdejší přívětivé a neformální atmosféry,“ pozdravil shromáždění v aule arcibiskup Stanislav Přibyl. Ocenil nápaditost a kreativitu učitelů i studentů. „Varnsdorfské biskupské gymnázium se díky tomu právem chlubí označením ,škola na hranici‘. Ne snad proto, že je na periferii zájmu nebo významu, ale protože jí to umožňuje překračovat konvence a stávat se školou opravdu spojující a inspirující. Děkuji za to a přeji vám do budoucna hodně úspěchu,“ doplnil Stanislav Přibyl. Zapravdu dal arcibiskupovi později učitel chemie Václav Krejčí. Pochvalná slova Stanislava Přibyla totiž potvrdil činem: obdaroval jej pšeničným pivem, které navařil a nazval Generál (s odkazem na někdejší vojenské povolání ředitele školy). Místostarosta Varnsdorfu Jan Šišulák při slavnosti připomněl, že ač město není zřizovatelem školy, ale majitelem její 120 let staré budovy, snaží se tuto instituci a její prosperitu podporovat. „Nedávno prošlo rekonstrukcí sociální zařízení a pak i šatny v tělocvičnách. Tady v aule jsou restaurovaná okna a příští rok chystáme její celkovou opravu. Chtěli jsme ji udělat jako dárek k narozeninám už letos, ale bohužel se to nepodařilo,“ řekl. Sám na gymnáziu působil jako učitel zeměpisu předtím, než se začal věnovat Schrödingerovu institutu. Zřizovatelem tohoto volnočasového střediska působícího na Šluknovsku je také Biskupství litoměřické. Pro absolventy a přátele školy byl připravený v odpoledních hodinách vzpomínkový program. Biskupské gymnázium Varnsdorf vzniklo v roce 1996 jako reakce na porevoluční potřebu kvalitního všeobecného středoškolského vzdělávání ve Šluknovském výběžku. V příhraničním regionu, který po roce 1989 procházel výraznou sociální a ekonomickou proměnou, tak vznikla škola, která nabídla stabilní gymnaziální vzdělání a zároveň pomáhala udržet mladé lidi v místě. Založení gymnázia označili pamětníci za strategický krok k posílení vzdělanosti, kulturního života i perspektiv místních rodin.    

Po dlouhých přípravách se o minulém víkendu vypravila děvčata z Duchcova, Jeníkova a Podsedic v litoměřické diecézi do jihomoravských Žarošic na tamní hlavní pouť. Jejich cesta vedla z adoptivní farnosti vranovského Fatymu v Jeníkově u Duchcova na tzv. Zlatou sobotu. Jeníkovské poutnice šly v Žarošicích s nosítky a se „svou“ soškou v procesí – a dokonce v nových krojích. Skupinka aktivních děvčat a žen totiž pro dívky ze severu Čech navrhla a následně ušila kroje v barvách milostného obrazu Panny Marie Jeníkovské. Díky dárcům bylo možné zakoupit látku i veškerý materiál. Lenka Ripperová, jedna ze spolupracovnic Fatymu, vyřezala z lipového dřeva sošku podle milostného obrazu Panny Marie Jeníkovské, zvané Matka Důvěry. „Další dobrovolník pak několik týdnů vyráběl nosítka na, dokonce se sklápějícími madly, aby bylo možné je snadněji převážet,“ popsala katechetka Táňa Dohnalová. „Poutnice byly omluvené z výuky už o den dříve a spolu s jednou z jeníkovských katechetek, Lucií Soškovou, přicestovaly na jižní Moravu na faru do Štítar. Zde ještě vše na sobotní procesí secvičily a doladily,“ vysvětlila Táňa Dohnalová. Jak dodává, dívky pojaly celou cestu do brněnské diecéze jako pouť s prosbou o požehnání pro farnost Jeníkov i celou litoměřickou diecézi – a podle všeho se staly prvními poutnicemi ze severočeské diecéze, které v krojích a se soškou Matky Páně do Žarošic doputovaly. „Když pak s nosítky procházely Žarošicemi, nepřehlédli je ani znalci krojů. Jeníkovské nové kroje jsou velmi jednoduché, originální a pohodlné,“ doplňuje katechetka s tím, že pro děvčata ze severu Čech i jejich doprovod byla účast v Žarošicích velkým povzbuzením – zažili zde živé společenství početné církve i s mladými lidmi a také lidovou zbožnost v duchu mariánské úcty. Zlatá sobota v Žarošicích je hlavní mariánská pouť k Panně Marii Žarošické – jedná se o jednu z nejvýznamnějších moravských poutních tradic, která je zapsaná na Seznamu nemateriálního kulturního dědictví České republiky vedeného v Ústavu lidové kultury. Koná se vždy druhou sobotu v září a tvoří vrchol tzv. Žarošického tridua (pátek – Zlatá sobota – neděle). Název „zlatá“ odkazuje na slavnostní charakter pouti a bohatou tradici sahající až do 17. století i úctu k milostné soše Panny Marie Žarošické. Je to den hlavní poutní mše, procesí, modliteb u milostné sochy a setkání farností, které sem tradičně putují.  Termín „Adoptivní farnost“ označuje společenství v Jeníkově u Duchcova, které Fatym z Vranova nad Dyjí dlouhodobě pastoračně podporuje. Kněží a spolupracovníci Fatymu do Jeníkova pravidelně dojíždějí, vedou duchovní programy, pomáhají s liturgií i katechezí a podporují místní farnost. Snímky Fatym Vranov nad Dyjí 

Z místa ředitelky Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích přechází na Biskupství litoměřické Monika Marková. Apoštolský administrátor diecéze Stanislav Přibyl ji pověřil vedením Diecézního centra pro rodinu. Ujímá se jej po letech práce manželů Ivany a Františka Růžičkových. Jaké má plány představuje Monika Marková v rozhovoru. Z hospice na biskupství. Proč?Myslím, že to bylo Boží volání, které jsem zprvu vůbec neslyšela. Když se v únoru 2025 sešla poprvé Diecézní pastorační rada, seznámil nás biskup Stanislav Přibyl s výsledky výzkumu návštěvnosti bohoslužeb. Hovořil tam o nutné kategoriální pastoraci, tedy o potřebě věnovat se důkladněji některým skupinám v církvi nad rámec farností. Podobně jako to dělá Diecézní centrum mládeže. Šlo mi hlavou, jak by mne to vlastně bavilo a těšilo něco takového dělat a rozvíjet. Pak jsem sama sebe umravnila, že jsem přece ředitelka Hospice sv. Štěpána a to je moje životní poslání. Jenže potom jsem začala mít zdravotní těžkosti. Byla jsem ředitelováním přetížená, zjistila jsem trochu bolestně, že opravdu potřebuju změnu a že dál řídit hospic nebudu moci. Dělala jsem to dlouhých třináct let a byla to velká nálož: vedení lidí, veliké projekty a zodpovědnost za hodně peněz. Byla jsem opravdu hrozně unavená. A tak jsem se rozhlížela kolem sebe, co by mě těšilo a bavilo. A tehdy jsem si vzpomněla na to hnutí mysli, na to volání, které jsem pocítila při té pastorační radě. Tenkrát jsem to vůbec nevzala do modlitby, nijak jsem o tom víc nepřemýšlela s Pánem Bohem. A tak jsem s tím prostě začala. Jako takový Boží pokyn jsem vnímala, když se mě Stanislav Přibyl zeptal, zda bych se do toho nechtěla pustit. Ještě nebylo úplně jasné, že by to mělo být Centrum pro rodinu, ale pak to tak vykrystalizovalo. Iva Růžičková se rozhodla k odchodu do důchodu a byla potřeba právě toto centrum někomu svěřit. Dva měsíce jsem se za to modlila a přemýšlela o tom, jestli to je vůbec možné po třiceti letech v hospici a ve zdravotnictví udělat takový skok někam úplně jinam. Kývla jsem.Jaká je vaše představa? Jak by se mělo centrum rozvíjet a fungovat?Zažila jsem v hospici, jak je rodina důležitá v krizových momentech. Viděla jsem, že v rodinách, v nichž o sebe lidé navzájem a o své vztahy pečují, těžké životní situace zvládají mnohem lépe. Viděla jsem, že kde jsou pozorní k vzájemnosti a jeden ke druhému, kde patří k identitě rodiny starost o kvalitu vztahu, tak to přináší stabilitu. Potvrzují to i všechny sociologické výzkumy. Mám dobrou zkušenost s tím, když projekty nevznikají u jednoho člověka, ale dá se víc hlav dohromady. Určitě budu dělat, co si představuje pan biskup a generální vikář, tedy delegát ad omnia, že by se v naší diecézi pro rodiny mělo konat. Jistě chci navázat na dosavadní požehnanou práci manželů Růžičkových například v doprovázení lidí v přípravě na manželství. To jsou služby pro lidi, kteří přináleží ke katolické církvi, žijí s ní a chtějí uzavřít svátostné manželství nebo manželství v kostele. Chtějí se na ně nějak připravovat. Ale mám pocit, že tím to často končí, že nemáme moc na zřeteli, že o vztah je třeba pečovat dál, nějak ho rozvíjet. Existují skvělá Manželská setkání a další aktivity, ale ne každý o nich ví, a ne pro každého jsou dostupné. Chtěla bych pozornost od přípravy na manželství rozšířit. Líbí se mi praxe doprovázení mladých manželů v prvních letech po svatbě, které se v některých diecézích dělá. Přijde mi to hodně užitečné. A pak bych moc chtěla dosáhnout k lidem, kteří s církví nějak sympatizují, ale úplně do ní nepatří. V hospici bylo takovým mým osobním cílem, aby lidé na konci života pocítili dotek Boží lásky. A myslím, že se nám to docela dařilo. Tady bych si přála, aby rodiny na území naší diecéze mohly pocítit dotek Boží lásky skrze naše aktivity.Více hlav dohromady, to zní jako výzva.Vytvořila jsem tento dotazník, na který odkazujeme kde se dá. Moc ráda bych jeho prostřednictvím zjistila, co všechno si rodiny a manželé v naší diecézi přejí, co by potřebovali. Moc prosím o jeho vyplnění! Ze zatím došlých odpovědí se ukazují i další oblasti, které mne vlastně ani nenapadly. Třeba potřeby rodičů dětí s těžkým postižením nebo těch, kteří pečují o své na pomoci velmi závislé rodiče nebo jiné blízké členy rodiny. Dostávají se do duchovní i sociální izolace – nemají šanci ani dojít někam do společenství, dostat se na nějakou pouť a někdy to mají těžké i se životem ve farnosti. Napadá mě v této chvíli, že by bylo dobré vytvořit i nějaký prostor pro online setkávání s duchovní tematikou a s možností sdílet svoje témata a těžkosti.Máte už nějakou koncepční představu, do které tohle všechno zasadíte?Nyní se mi to jeví jako takové tři hlavní linie. První coby podpora funkčních a dobrých aktivit v diecézi, které už existují, jejich síťování a informovanost, aby ti, kdo by z nich mohli těžit, je mohli využívat. Druhá linie bude vytváření nových programů podpory a duchovního růstu – jeden nápad jsem už zmínila. I to by mělo především sloužit lidem, kteří „jsou v církvi“.  A třetí linie by měla mířit s pro-rodinnou tematikou i mimo naše společenství, mít přesah a být zajímavá a prospěšná i pro ty manžele a rodiny, kteří se k církvi nehlásí. Svým způsobem by tato péče mohla působit i pre-evangelizačně.Jakou pozici má mít Centrum pro rodinu v rámci farní struktury církve?Podpůrnou a rozvíjející. Nemá nic nahrazovat, ale podpořit konkrétní a funkční aktivity. Nebo pomoci rozdmýchat, co se třeba hůř daří. Mám jeden příklad. V jedné farnosti se scházelo společenství manželů a pan farář cítil potřebu u toho být. Když měl dovolenou, tak se společenství manželů nesešlo. Bývalo to od sedmi večer a většina rodičů přicházela unavených a spíš si chtěli popovídat o svých těžkostech, vzájemně se podpořit, pomodlit se za sebe i za své děti.  A pan farář tvořil v dobré víře program s poměrně těžkými tématy. Postupně tam lidi přestali chodit a to společenství zaniklo. A ten kněz dnes říká, že rodiny v jeho farnosti se nechtějí scházet. Tak to ale úplně není: poptávka se nesešla s nabídkou.Jak tomu rozumět?Je to ilustrace toho, že manželé a rodiny potřebují prostor pro to se scházet, že jsou schopní si spoustu programů vytvářet sami - třeba s metodickým vedením, nahozením témat nebo nabídkou dobrých přednášejících ze strany centra. Od kněze potřebují otevřít dveře a duchovní doprovázení, ne nutně vedení společenství. Přijde mi to hodně korespondující se synodální cestou: každý bychom měli dělat to, na co máme dary. Proto je na místě povzbudit rodiny ve farnostech, aby v nich hledaly zázemí a místo – s duchovním doprovázením kněze. Vytvořit svépomocnou strukturu a pomáhat manželům rozvíjet a žít naplno své povolání.Co budou takové první věci, které se teď musí stát?Už jsem založila facebookovou stránku a profil na Instagramu, kde je také možné dohledat dotazník, o jehož vyplnění prosím. Také budeme mít svůj „rodinný“ prostor na diecézním webu. To ale chvíli potrvá. Zbývající týdny a měsíce letošního roku budou hodně o komunikaci s aktivními lidmi ve farnostech a s kněžími. Chci navštívit kněze na vikariátních konferencích a představit jim sebe i záměry centra a pozvat je ke spolupráci. Chtěla bych od nich zjistit, co v této oblasti potřebují, jak o rodinách přemýšlí, kde se rodiny scházejí a co se kde daří. Chci se zasíťovat s ostatními diecézními centry pro rodinu u nás a inspirovat se jejich dobrou praxí. Zároveň mám schůzku s ředitelkou Diecézní charity Litoměřice ohledně dobrovolníků, protože je mi jasné, že spousta lidí dělá službu pro manžele a snoubence dobrovolně ve svém volném čase a já bych moc chtěla, aby měli minimálně pojištění, nějaké odměny, aby věděli, že církev si váží toho, že svůj čas dávají k dispozici. Takže to zkusíme vymyslet v rámci dobrovolnického centra. Velmi mi leží na srdci zmíněná „sendvičová generace“ těch, kdo mají malé děti a už pečují o své stárnoucí rodiče. Možná to bude takový první počin, že bychom udělali víkend nebo setkání pro ně, který by měl duchovní i relaxační náplň. Uvidíme.Prý jste se rozhodla také se vybavit formálním vzděláním, tedy studovat.Přihlásila jsem se ke studiu teologie na pražské katolické teologické fakultě, protože jak jsem si v hospicovém tématu byla velmi jistá v kramflecích, tak pro vedení Diecézního centra pro rodinu mám pocit tekutých písků pod nohama. Potřebuji doplnit formální vzdělání. Dotazník: Co potřebují rodiny  Litoměřické diecéze?Chceme lépe porozumět tomu, co rodiny v naší diecézi skutečně potřebují. Ať už jste aktivní ve farnosti, nebo přijdete jen občas, vaše zkušenost je pro nás důležitá. Vyplnění dotazníku vám zabere 12-20 minut. Jeho výsledky budou jedním z podkladů pro koncepční plán a pomohou vytvořit nabídku, která bude užitečná, dostupná a smysluplná. Díky za pomoc! Za Diecézní cnetrum pro rodinu Monika Marková.

V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem je od čtvrtka 10. září k vidění výstava velkoformátových fotografií spolku Člověk a Víra. V chrámu pod ústeckou „šikmou věží“ bude přístupná až do listopadu. U vstupu do kostela a v bočních lodích je na třiceti panelech vystaveno celkem 62 velkoformátových fotografií. Snímky fotografického spolku Člověk a Víra zachycují především život církve v České republice, včetně církevních událostí roku 2025 na severu Čech. „Jsou zde i obrázky z dalších zemí Evropy a dokonce i z Afriky,“ upozornil při instalaci výstavy jeden z fotografů spolku Petr Polanský. „Moc mě těší, že můžeme představit naše portfolio také na severu Čech a všechny z blízka i z dáli zvu ke shlédnutí. Jsem rád, že se nám podařilo expozici připravit v ústeckém arciděkanském chrámu ještě před víkendem, kdy bude kostel otevřený v rámci Dnů evropského kulturního dědictví,“ doplnil. S instalací této putovní výstavy pomáhal také ústecký duchovní správce P. Martin Davídek, jehož místní farnost je jejím hostitelem v litoměřické diecézi. „Fotografie bude možné shlédnout vždy v čase bohoslužeb a vstup bude samozřejmě volný. Otevřeno míváme už půl hodiny předem a pak také po mši svaté. V arciděkanském chrámu bude výstava umístěna až do začátku listopadu a všechny návštěvníky rádi uvítáme i při všech akcích v kostele,“ uvedl P. Davídek. Fotografický spolek Člověk a Víra se začal formovat v roce 2011. Jeho prvním cílem bylo rozvíjet křesťanskou fotografii a přispívat ke kultivaci chování fotografů během církevních obřadů. Autoři snímků sdružení v tomto společenství dokumentují všechny důležité události v církevním prostředí v České republice a na Slovensku, s občasným přesahem do dalších zemí. Fotografie spolku Člověk a Víra jsou pravidelně publikovány v církevních i jiných periodikách, v knihách a na sociálních sítích. Člověk a Víra je také název největší české fotobanky z církevního prostředí. Nalézt ji lze na www.clovekavira.cz. Za patnáct let existence se tam podařilo shromáždit více než 33 tisíc snímkových souborů z nejrůznějších duchovních a náboženských akcí. Letos na začátku srpna oslavil spolek zveřejnění fotografie s pořadovým číslem 1 000 000. V litoměřické diecézi jsou členy tohoto společenství Jana Chadimová, Jan Tauchman, Jan Policer, Jiří Vopálenský a Ján Šimkanič. S jejich snímky se lidé setkávají na diecézním webu www.dltm.cz, na facebookovém profilu biskupství a v diecézním časopise Zdislava. Snímky jmn a Martin Davídek.