Zprávy z diecéze

Sto šedesát let od mariánského zjevení a zázraku v severočeském Filipově. Sto let po prohlášení zdejšího chrámu Panny Marie Pomocnice křesťanů bazilikou. Osmdesát let od založení katolického spolku poválečných vyhnanců Ackermann Gemeinde. A především první modlitební zastavení Roku smíření v litoměřické diecézi. To všechno si připomínali poutníci, kteří dorazili 13. ledna už tradičně na bohoslužbu ve čtyři hodiny ráno do „Lurd severu“, česko-německého poutního místa ve Šluknovském výběžku. Mráz a do toho déšť – atmosferické jevy, které jsou zaručeným receptem na ledovku. Navzdory naplněným předpovědím meteorologů (a díky vydatné pomoci Správy a údržby silnic Ústeckého kraje a jejích sypačů) dorazili do Filipova poutníci z obou stran hranic a tamní bazilika se prakticky uprostřed noci zaplnila.Medailon poutního místa a Roku smířeníPřed začátkem bohoslužby představili Rok smíření bohoslovec litoměřické diecéze Matouš Marek a P. Klaus Oehrlein, kněz zastupující Ackermann Gemeinde ve Würzburgu. Přednesli medailon poutního místa a poválečných historických souvislostí Šluknovska z pera historika Akademie věd České republiky Jaroslava Šebka. „Přesně před 160 lety, ve čtvrt na čtyři hodiny ráno 13. ledna 1866 vstoupil Filipov do širokého veřejného povědomí jako místo, kde se odehrálo mariánské zjevení, spojené s nevysvětlitelným uzdravením těžce nemocné tkadleny Magdaleny Kadeové,“ popsal v textu Jaroslav Šebek. Filipov se stal rychle jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst, někdy se mu také říkalo Lurdy severu. „Mariánské poutě se stávaly v době rostoucích nacionálních napětí jedním ze stále více mizejících prostorů, kde se během 19. a první poloviny 20. století mohla alespoň navenek projevit česko-německá sounáležitost,“ zmínil historik a doplil: „Obliba tohoto poutního místa se propsala i do moderní podoby česko-německých vztahů. V poválečném Mnichově se 13. ledna 1946, tedy osmdesát let od tehdejší zázračné události, začal psát příběh Ackermann Gemeinde, která se chtěla zaměřit na uzdravování těžce poškozeného česko-německého vztahu. Slova Panny Marie z Filipovského zázraku (Mé dítě, od nynějška se to bude uzdravovat) mohou být i dnes podnětem k zamyšlení i ke konkrétním krokům, jak se snažit uzdravovat naše poškozené vztahy na všech úrovních, nejen mezi národy, ale také mezi sebou navzájem, v rodinách, tam, kde se pohybujeme a pracujeme, a k tomu, jak přijímat a chápat druhé a vzájemně si odpouštět.“Z Kaple zjevení k oltářiBohoslužbu zahájil hlavní celebrant, litoměřický biskup Stanislav Přibyl, modlitbou v Kapli zjevení Panny Marie, která je nejstarší součástí areálu a stojí přímo na místě, kde se Magdaléně Kade zjevila Panna Maria. S bazilikou je propojena chodbou a uvnitř je označené přesné místo zázraku. „Vítám vás, milí přátelé českého i německého jazyka na pouti ve Filipově. Je krásná i náročná. Děkuji vám, že jste se na ni vydali,“ pozdravil v biskup Stanislav Přibyl poutníky v češtině i němčině – v obou jazycích pak probíhala celá bohoslužba. „Zvláště dnes vítám všechny, kdo jsou jakkoli spojeni s dílem česko-německého smíření, s Ackermann Gemeinde. Děkuji vám za vaši snahu i příklad. Jmenovitě mezi námi vítám a zdravím podplukovníka Rüdigera Heinricha, vojenského atašé Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice,“ doplnil biskup.Vše začíná v srdci každého z násV promluvě litoměřický biskup navázal na evangelium, ve kterém apoštol Lukáš zachytil Mariino Magnificat (Lk 1,46–55). „Dnes 13. ledna 2026 ve 4 hodiny ráno jsme tady ve Filipově právě proto, že sdílíme postoj Panny Marie z chvalozpěvu Magnificat, který jsme právě slyšeli. Dáváme se Pánu do služby a očekáváme jeho pozornost a pomoc v situacích, na něž nestačíme i podporu v těch životních okolnostech, které jsme schopni ovlivnit vlastní snahou alespoň trochu,“ uvedl Stanislav Přibyl a doplnil: „Před 80 lety právě dnes se hrstka katolíků v Mnichově rozhodla, že nechce odplácet zlým za zlé, ale že doufá v nový začátek podle slov Panny Marie pronesených k Magdaleně Kade zde ve Filipově: ,Mé dítě, od nynějška se to bude uzdravovat.‘ V jejich pojetí se jednalo o obrovské rány zasazené Němci Čechům a Čechy Němcům. Národnostní napětí v tomto kraji, nacismus, válka a po válce vyhnání Němců. Každý z těchto kroků přinášel tomuto kraji a lidem, kteří zde žili a žijí, mnoho utrpení. Odplata za odplatu, zub za zub, oko za oko, padni komu padni. Tehdy ti katolíci v Mnichově založili Oráčovu obec – Ackermann Gemeinde, společenství, které si dalo za úkol vnést do tak zraněných česko-německých vztahů smíření. Mnozí tomu zasvětili celý svůj život a já jim chci nyní vyjádřit svou vděčnost,“ zdůraznil litoměřický biskup. Připomněl také, že smíření je cesta vpřed a v tomto smyslu není nikdy hotové. „Proto jsme tu nyní my, abychom o smíření usilovali. O smíření historických křivd, ale také o smíření s těmi, s nimiž žijeme dnes. Pokud není na světě pokoj, pokud není na světě zdrávo – a že není – tak to všechno začíná v srdci každého z nás,“ připomněl biskup osobní zodpovědnost každého jednoho poutníka za odpuštění, smíření a přátelství a povzbudil je: „Prosme tedy Krista na přímluvu Panny Marie, abychom vždy dbali na to, že bližní si zaslouží úctu a požehnání a abychom byli připraveni se omluvit a usmířit tam, kde žijeme: v rodině, v zaměstnání, v obci, ve farnosti, v národě.“ V premiéře zazněla ve filipovské bazilice také Modlitba roku smíření, kterou přednesli věřící nejprve v češtině a potom v němčině.Nezapomenout, ale odpustitNa závěr bohoslužby se ujal slova zástupce Velvyslanectví Německé spolkové republiky, vojenský atašé Rüdiger Heinrich, který poděkoval za pozvání na pouť i zahájení Roku smíření v litoměřické diecézi. „Dovolte mi, abych Vám předal srdečné pozdravy německého velvyslance Petera Reusse a německého vojenského biskupa, biskupa z Essenu, Franze Josefa Overbecka, a zdůraznil, že pro nás je důležité, že zde dnes můžeme být s vámi,“ uvedl podplukovník Heinrich, který se poutníkům představil nejen jako zástupce velvyslanectví, ale také jako voják a katolický křesťan „z diaspory severního Německa, ale také potomek rodiny, která po roce 1945 zažila útěk a vyhnání“. „Odpuštění, nový začátek, je jádrem křesťanství: křesťanská víra nás učí, že odpuštění je klíčem k uzdravení a smíření,“ poukázal atašé na duchovní rozměr Roku smíření. „Neznamená to zapomenout na křivdu, ale odpustit a přerušit spirálu násilí a pomsty. V katolické tradici je zpověď aktem pokání, který je založen na odpuštění a obnovení pokoje. Křesťané jsou povoláni, aby si navzájem odpouštěli, a to nejen pro uzdravení vlastní duše, ale také pro podporu míru ve společnosti. Ve světě, který je poznamenán nejistotou, válkami a napětím, je smíření cestou, jak můžeme jako společenství překonat konflikty,“ zdůraznil atašé německého velvyslanectví. Podle jeho slov zůstává křesťanské volání po smíření a míru zvláště aktuální uprostřed válečných konfliktů, jako je ten na Ukrajině nebo v jiných částech světa. Jak řekl, když jsou křesťané ochotni odpouštět, projevují větší naději na svět, který není ovládán násilím a pomstou, ale láskou a porozuměním. „Smíření není jen individuálním činem, ale společenskou odpovědností, která nás spojuje jako křesťany a členy lidské rodiny. A proto není iniciativa biskupa Stanislava Přibyla ke smíření, respektive připomenutí vyhnání Němců před více než 80 lety, jen varováním a vzpomínáním, ale také mostem, úkolem pro nás dnes i v budoucnosti,“ vyzdvihl Rüdiger Heinrich a uzavřel: „Tvoří to základ Evropy založené na hodnotách a normách, které ji činí silnou a dávají jí sílu překonat krize a války minulosti i budoucnosti v duchu křesťanské lásky k bližnímu.“ Promluva biskupa Stanislava Přibyla. . Medailon poutního místa a historických souvislostí od Jaroslava Šebka v češtině a v němčině (*.docx). Projev atašé německého velvyslanectví Rüdigera Heinricha v češtině a v němčině (*.docx) . Modlitba Roku smíření (*.docx). Snímky jmn a Jana Chadimová / Člověk a Víra (kompletní galerie dostupná na tomto odkazu).  

Máte chuť podílet se na prezentaci života církve na severu Čech, v litoměřické diecézi? Biskupství litoměřické vypisuje výběrové řízení na pozici asistenta/tky správce sociálních sítí, webu biskupství a redaktora diecézního časopisu. Náplň práce:  Pomoc při správě sociálních sítí biskupství (FB a IG)Vyhledávání příspěvků ke sdílení, vytváření nových (vč. pořizování snímků a sběru informací)Správa událostí v diecézi (kalendária) na dltm.cz, aktualizace webuRedakční práce na článcích na web i do diecézního časopisu Zdislava (vč. práce s fotografiemi)Co od vás očekáváme:Student, absolvent. Dobrá orientace v prostoru sociálních sítí (FB a IG) Uživatelská znalost práce s aplikací Canva a soc. sítí, základní orientace v redakčních systémech webu Schopnost psát krátké zpravodajské texty Samostatnost, spolehlivost, dochvilnost a diskrétnostZnalost církevního prostředíČasovou flexibilituCo nabízíme:DPP Zajímavou a pestrou práci Možnost nástupu ihnedOdborné vedení, laskavou komunikaci, zázemí stabilní instituce s dlouhou historiíMísto výkonu práce: Litoměřice event. on-line. Pokud vás tato nabídka zaujala, zašlete svůj strukturovaný životopis a krátký motivační dopis na e-mail: jirasova@dltm.cz nejpozději do 25. 2. 2026  

Odpověď na otázku z titulku hledala třicítka kněží a jáhnů z litoměřické diecéze, kteří dorazili 28. ledna na setkání s biskupem Stanislavem Přibylem. Téma diskutovali nejprve uvnitř tohoto společenství. Setkání laiků se uskuteční 8. března. V synodální cestě pak budou pokračovat obě skupiny Božího lidu. Na úvod biskup připomněl, že synodalita je víc než jen metoda a zároveň že to není rekonstrukce církve ve smyslu změny nauky nebo její struktury. „Je to změna stylu života církve. Děje se za jízdy a nevíme, co bude za zatáčkou. Proto se někdy bojíme vykročit do neznáma. Spoluúčast znamená přerozdělit zodpovědnosti – a když nám to nejde, bývá to vedeno zkostnatělými a zažitými vzorci. Poslání pak znamená, že nemůžeme být orientováni dovnitř, k sobě samým, ale naše poslání míří i k těm, kdo stojí mimo naše společenství,“ zdůraznil v úvodu.   Jáhen Michal Olekšák, který má realizační část synody v diecézi na starosti, pak představil několik dobrých příkladů z praxe, kde se tento přístup a aplikace synodálních principů osvědčila (Vratislavice nad Nisou a Železný Brod). Biskup Stanislav Přibyl nabídl, že si udělá čas a alespoň jedenkrát do měsíce zavítá do některé z farností na podobná synodální setkání. Každý z přítomných členů diecézního presbyteria pak hovořil jednu minutu a dával přitom odpověď na otázku „Jak více přiblížit synodální styl, a tím i synodální konverzi, všem v diecézi?“ ze svého pohledu. V dalším kole pak přítomní reagovali na to, co je oslovilo. Následovala volná diskuze.Co od kněží zaznělo?Potřebujeme se naučit si opravdově naslouchat.Odpovídat si, co znamená být spolu na cestě. Mít jasno, že synoda je o životě mezi námi.Přenést a převzít zodpovědnost znamená společnou práci, které se budou ujímat i laici.Důležité jsou akce, při nichž lidé zažijí, že mají podíl na životě církve – typově Zapal svíčku nebo Vánoční bohoslužba pro sousedy.Aktivovat osoby, které nemluví, a proto jim nikdo nenaslouchá. Hlasití lidé jsou slyšet, ale i tiší a dosud mlčící mají nápady.Potřebujeme vytvářet hlubší vztahy, nejen se potkat na bohoslužbě, ale sdílet život a vědomí společného díla.Poznáváním a přijímáním jeden druhého, jací jsme.Synodalita je přirozený proces, který už žijeme. Proto tu jsme. Je to způsob života církve: žít a jít společně.Přijímat a rozumět těm, kdo jsou přetížení: když někomu utíká dcera z domu, manželka má rakovinu… jsou to starosti o sebe, o rodinu, existenční těžkosti.Tvořit živá společenství, která přijímají nově příchozí.Naučit se naslouchat. Nereagovat hned kriticky. Přijímat. Máme strach, že náš hlas zapadne, soupeříme. Můžeme být rozděleni v názorech, ale je důležité to umět snášet.Kněžská role ve farnostech – přenášet zodpovědnost na druhé, ale také se nedostat do situace „co si přejete, to udělám“. Nerezignovat na roli pastýře.Farnosti tvoří aktivní jádro i pasivní část, ale pak jsou i lidé, co se chtějí zapojit, ale nevědí jak. Propojit. Zapojit.Nehodnotit druhé, ale učit se hledat a odkrývat motivy jednání.Být spolu a nenechat se odradit neúspěchem.Delegovat zodpovědnost a utvářet spoluzodpovědnost – farnost a kostel je všech a hlásat Krista je společné povolání.Příkladem, kde to funguje. Nést radost zevnitř.Nebát se zpětné vazby. 

Biskup Stanislav Přibyl přijal pozvání být spolusvětitelem 33. vídeňského arcibiskupa Josefa Grünwidla. Na jeho biskupské svěcení a uvedení do úřadu se vypravil 24. ledna do Vídně. Do neobvyklého ticha třítisícového shromáždění ve svatoštěpánském dómu prvně „pronikla“ z náměstí dechovka, která Josefa Grünwidla vítala na jeho cestě z arcibiskupství. Pak se rozezněly zvony a v chrámových vratech přivítala nového arcibiskupa místní kapitula, která jej uvedla do transceptu chrámu, kde byla přečtena jmenovací bula. Následovalo nalévání vody, její svěcení a kropení přítomných na připomínku křtu.   V liturgickém průvodu pak s novým arcibiskupem přišli vedle biskupů z Rakouska, z Evropy i ze zámoří také hlavní světitel, dominikán Christoph Schönborn (rodák z litoměřické diecéze) a dva spolusvětitelé Franz Lackner OFM, předseda Rakouské biskupské konference a salzburský arcibiskup, primas Germánie (jak zní jeho historický titul) a litoměřický biskup, redemptorista Stanislav Přibyl. Ke svěcení Josefa Grünwidla se tedy sešli tři řeholníci: dominikán, františkán a redemptorista. Kardinál Schönborn na úvod přivítal prezidenta Alexandra Van der Bellena, zástupce veřejné správy i hosty z řad biskupů a duchovních – a to také z jiných církví i náboženství. Zvlášť se obrátil i na „spolusvětitele z mé rodné diecéze, Stanislava Přibyla“.Pro vás biskupem, s vámi křesťanNa liturgii se podílelo 150 ministrantů a bohoslužbu provázela (vedle úvodního svěcení vody a připomínky křtu) celá řada nezvyklých symbolů – například ministranti přicházeli v průvodu s vysokými svícemi, berla, kterou vytvořil šperkař, řezbář a diakon Edwin Zaloha, putovala k předání kardinálem Schönbornem katedrálou, lidé žehnali svému novému arcibiskupovi, stejně tak i duchovní jiných vyznání. Ústředním tématem kazatele Christopha Schönborna byla slova sv. Augustina „pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťanem“, která podle něj vystihují nového 33. vídeňského arcibiskupa, který je věřícím ve své diecézi blízký. Kardinál vyzdvihl také jeho schopnost „krátké a srozumitelné řeči“ a popřál mu, aby si tuto dovednost udržel. Na přípravě liturgie a celé slavnosti se zúčastnilo sedm set dobrovolníků, kterým nový arcibiskup na závěr poděkoval.  Po závěrečném požehnání se všichni hosté sešli k pohoštění na náměstí u katedrály.Biskupovo přání Bezprostředně po slavnosti biskup Stanislav Přibyl ocenil atmosféru slavnosti a pestrou hudbu, která dotvářela liturgii. „Bylo to kompaktní společenství, obraz místní církve, kde jsme viděli všechny ,složky božího lidu s biskupem uprostřed‘. V liturgii jsme zažili řadu dalších momentů, které dávaly biskupskému svěcení trošku jiný akcent, než jsme zvyklí. Bylo to působivé a já si to opravdu užil,“ popsal Stanislav Přibyl.  Novému vídeňskému arcibiskupovi popřál, aby se mu „dařilo nemožné“: byl blízko lidem a přesto si uchoval určitý odstup a mohl svobodně o věcech přemýšlet. Zvláště si toho Stanislav Přibyl všiml při odpovědích Josefa Grünwidla při svěcení: „Jsem připraven“.  „Zaznívají v tom okamžiku vlastnosti biskupa: aby rozlišoval dobro od zla, dokázal pojmenovávat, aby dokázal říct tady ano, tady ne, aby hlásal evangelium vhod či nevhod. Uvědomil jsem si, že se to hezky říká v den svěcení, ale pak se to těžko dělá, zvláště když biskup musí lidem říci něco nepříjemného, co nechtějí slyšet. Takže mu přeji tu sílu, odvahu i odstup, ale nikoliv odstup, který by ho izoloval od lidí.“ Josef Grünwidl na Stanislava Přibyla působí „velice sympaticky, sedli jsme si“, podotkl. Jak litoměřický biskup uvedl, spojuje je celá řada podobných životních osudů a především hudba. „Ta je pro něj velice určující moment jeho pastorační služby. Tady jsem se trochu přiučil a budu chtít ten dar, který jsem dostal, dar hudby, více zapojit do pastorace. Josef je velice příjemný člověk a svou přítomnost na svěcení ve Vídni beru jako příslib budoucí spolupráce a úzkých přátelských vztahů.“Mons. Josef GrünwidlNarozen: 31. ledna 1963, Hollabrunn (Dolní Rakousko)Arcibiskup vídeňský: od 24. ledna 2026, v pořadí 33. arcibiskup vídeňské arcidiecézeStudoval teologii ve Vídni a zároveň koncertní hru na varhany.Roku 1988 vysvěcen na kněze kardinálem Franzem Königem.Působil jako kaplan, diecézní kaplan pro mládež i jako sekretář kardinála Schönborna a dlouholetý farář v několika farnostech Dolního Rakouska.Od roku 2023 biskupský vikář.V lednu 2025 jmenován apoštolským administrátorem vídeňské arcidiecéze.Jako biskupské heslo si Grünwidl zvolil „Melodiam Dei recipite“ (Přijmi Boží melodii), přeje si „zasadit“ evangelium do srdcí a uší lidí jako poselství naděje.Související odkaz: Litoměřický biskup bude spolusvětitelem vídeňského arcibiskupa | Zprávy z diecéze | Diecéze litoměřická. Snímky jmn a Arcidiecéze Vídeň.

Ve čtvrtek 22. ledna se teplická farnost s množstvím hostí naposledy rozloučila s předčasně zesnulým salesiánem Vojtěchem Glogarem. Bohoslužbě předsedal litoměřický biskup Stanislav Přibyl. Vojtěch Glogar přibyl do teplické salesiánské komunity začátkem prosince 2022 a ve zdejší farnosti zastával funkci farního vikáře – sloužil mše, navštěvoval pacienty v nemocnici, domovy pro seniory, staré a opuštěné lidi, rodiny s dětmi, pracoval v salesiánském středisku mládeže a vyvařoval na mládežnických akcích. „Svou laskavostí, tichostí, pokorou a nezištností si získal srdce lidí napříč generacemi i názorovými skupinami. Spojoval – nerozděloval, povzbuzoval – nestrašil, naslouchal – nepoučoval. V polovině prosince 2025 vážně onemocněl, byl hospitalizován a o měsíc později – pouhé čtyři dny před 70. narozeninami – zemřel,“ popisuje farník Vojtěch Šafránek. Při posledním rozloučení biskup před zaplněným kostelem Božského srdce Páně zdůraznil především Vojtěchovu vlastnost být tmelem komunity, v níž působil. „Buďme tmelem jako on. Buďme tmelem vztahů mezi námi. Nejde jen o to, abych já byl dobrý, abych já se dostal do nebe. Jde i o to my! A ten výpadek v síti vztahů, který Vojtovým odchodem vznikl, se dá nahradit, když se sami zapřáhneme do té káry, která zůstala opuštěná,“ zdůraznil biskup. Po obřadech posledního rozloučení vynesli rakev Vojtěcha Glogara spolubratři z teplické komunity z kostela, aby mohla být převezena k pohřbu do Zlína. Účastníci bohoslužby pak na pozvání ředitele teplické komunity salesiánů Jana Blahy oslavili v nedaleké restauraci nedožité 70. narozeniny zesnulého kněze. „Děkujeme, Vojto, za Tvou lásku, obětavost, blízkost, naslouchání, klid, tmelení. Kéž Tě Pán na přímluvu Panny Marie Pomocnice přijme do své milující náruče. Na shledanou v nebi,“ uzavírá Vojtěch Šafránek.

Výkopy, lešení, stavba a hemžení řemeslníků. Tak to vypadá v posledních dnech a týdnech v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích. Někdejší kněžský seminář, kterým prošly generace kněží z celé republiky, prochází zásadní rekonstrukcí. Řadu dní kvůli tomu musela být zavřená i zdejší restaurace a Biskupský pivovar U svatého Štěpána. Omezení provozu se dočkal i hostel a dům nemohl naplno sloužit ani jako zázemí pro setkávání a akce biskupství.Šetříme kde se dáRozlehlý objekt postupně dostává zateplení, novou fasádu a mění se na etapy stará okna. „Šetříme kde se dá,“ vysvětluje Richard Kirbs, ředitel společnosti InPrincipio, s. r. o., která patří litoměřickému biskupství a dům spravuje. Podařilo se jí získat finance z operačního programu Evropské unie Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (OP TAK). „Umožní nám ušetřit řádově pětinu nákladů na elektřinu i topení, protože součástí této akce je i vybudování fotovoltaické elektrárny na střeše,“ přibližuje ředitel. Jak říká stavbě se bude muset v příštích týdnech i nadále přizpůsobit rezervace ubytování a harmonogram akcí, které zde probíhají. „Je to zejména kvůli výměně oken, která se ukazuje složitější, než jsme čekali. Stará špaletová okna nahrazují jednoduchá, která mnohem lépe izolují. Na řadě míst jsme pak museli otvor dozdívat, zatěsňovat a štukovat. Zároveň se rovnou maluje i celá místnost, což nejde tak rychle,“ popisuje Richard Kirbs.Nový jídelní lístekAčkoliv na plotě objektu visí velký nápis, že provoz restaurace není po dobu rekonstrukce omezen, přeci jen bylo nutné ji na pár dní (včetně pivovaru) zcela uzavřít. „Všechno se tu na dva týdny zastavilo. Nová okna už máme v restauraci, v salonku, v kuchyni, přípravně i skladu a na toaletách. Za takových podmínek nebylo možné mít otevřeno. Pár dní byl mimo provoz i samotný pivovar. Ale máme navařeno a pivo zraje, to je důležité,“ chválí ředitel sládka Romana Kříže. Do restaurace připravuje tým kuchařů i provozních nový jídelní lístek.Pod dohledem památkářůČást budovy Diecézního domu kardinála Trochty už překrylo nové zateplení. „Museli jsme sejmout všechny zdobné prvky, protože izolace se instaluje na rovné plochy. Ale všechno se zase vrátí na své místo. Pečlivě jsme všechno zaměřili a vše probíhá pod dohledem památkářů,“ vysvětluje Kirbs. Panely fotovoltaiky nebudou podle jeho slov z ulice vůbec vidět díky malému sklonu střechy. „Panovaly obavy o narušení historického uličního rázu Litoměřic. Místní památkáři byli velmi vstřícní i důkladní. Průzkum prováděli dokonce za pomocí dronu,“ chválí přístup Kirbs. Velkou úsporu za energie očekává nejen díky nové izolaci, ale právě i kvůli elektrárně. „Ušetříme za kuchyni a náročná je i celá technologie pivovaru. Obojí tvoří 90% spotřeby energie celého objektu,“ dodává.Vyšší hotelový standardNáklady na opravy jsou spočítané zhruba na čtyřicet milionů. „Plánujeme a připravujeme ještě rekonstrukci hotelového provozu, abychom zvýšili jeho standard. Celé jedno patro je ještě v původním stavu po kněžském semináři. Biskup Stanislav Přibyl už dal jasně najevo, že si přeje dokončit opravy i zde. Všechny naše pokoje by napříště měly mít vlastní sociální zařízení, lepší vybavení a úroveň nikoliv hostelu, ale tříhvězdičkového hotelu. Zelenou tomu dala už i ekonomická rada diecéze,“ uzavírá ředitel. Více o restauraci a Biskupském pivovaru U svatého Štěpána zde. 

Ve čtvrtek 22. ledna proběhlo v 10:00 v chrámu Emauzského opatství v Praze poslední rozloučení s P. Janem Nepomukem Marianem Klenerem OSB, dlouholetým benediktinem a někdejším převorem emauzské komunity. Hlavním celebrantem byl biskup Stanislav Přibyl, kterého zesnulý křtil a přivedl k ministrování, hře na varhany a nakonec i ke kněžskému povolání. P. Jan Nepomuk Marian Klener OSB se narodil se 30. listopadu 1940 v Praze. Po studiích přijal v roce 1963 kněžské svěcení. Na čtyřicet let se pak stal duchovním správcem farnosti v Praze-Strašnicích, kde se zasloužil o vybudování kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, a kde se s ním seznámil i biskup Stanislav Přibyl. Život benediktinů poznal díky cestám za bratrem Bernardem do exilových Emauz v Norcii. Tamtéž v roce 1986 složil slavné sliby. V letech 2004–2010 byl převorem Emauzského opatství, poté byl do roku 2016 rektorem opatského chrámu. V posledních letech trpělivě nesl zdravotní problémy. Zemřel 8. ledna 2026, posilněn svátostmi církve. Vzpomínají na něj spolubratři, přátelé i mnozí, které provázel jako kněz a duchovní rádce. „P. Klener oddával mé rodiče a zprostředkoval mi to nejcennější, co vůbec mohu mít, totiž křest, který je bránou k dalšímu křesťanskému životu. Poctivě učil náboženství a odhalil mi krásu víry. Vedl mě slovem i příkladem. Byl to kněz, který mě zpovídal a který se neváhal zeptat (ačkoli se jevil spíše jako plachý) – v mém případě hned třikrát a velmi podobně, jako tomu bylo u Samuela: ,Nechtěl bys ministrovat?‘; ,Nechtěl bys hrát na varhany?‘; ,Nechtěl bys být knězem?‘. Vyznávám, že nebýt těchto otázek, asi bych byl úplně jinde, a kdo ví, kde by to bylo,“ uvedl v promluvě biskup Přibyl. Plné znění homilie naleznete zde.. Snímky Radoslav Vnenčák / Člověk a Víra 

Na městském úřadě v Chřibské na Děčínsku se dnes (19. 1.) odehrál tragický útok střelnou zbraní, při němž podle dosud dostupných informací zemřeli dva lidé a několik dalších utrpělo zranění. Událost hluboce zasáhla místní komunitu i celý region. Litoměřický biskup Stanislav Přibyl vyjadřuje svou účast a blízkost všem zasaženým. S velkým zármutkem jsem přijal zprávu o dnešním násilném útoku střelnou zbraní na městském úřadě v Chřibské, při němž podle v této chvíli dostupných informací zemřeli dva lidé a další byli zraněni. Je to událost, která otřásá pokojným a bezpečným životem u nás na severu Čech.  Myslím na všechny, které tato nešťastná událost postihla: na zraněné, na rodiny obětí, na pracovníky městského úřadu i všechny svědky, kteří byli vystaveni strachu a chaosu. V této těžké chvíli děkuji záchranářům, zdravotníkům a policistům i všem, kdo přispěchali s pomocí a péčí. Vyjadřuji upřímnou soustrast pozůstalým, svěřuji oběti Božímu milosrdenství a prosím o sílu a uzdravení pro všechny zraněné. Je mi to velmi líto a zůstávám se všemi v modlitbě:  nejen za oběti, ale i za jejich blízké, za celou komunitu města, které tato tragédie zasáhla. Věřím, že společně dokážeme nést bolest i hledat cestu k pokoji. Nabízím k překonání této situace, k nalezení pokoje i uzdravení, svou službu duchovního pastýře litoměřické diecéze i mých spolupracovníků z řad laiků i kněží. + Stanislav Přibyl, litoměřický biskup. Snímek Petr Synek / Člověk a Víra.

Litoměřický biskup Stanislav Přibyl bude jedním ze dvou spolusvětitelů nového vídeňského arcibiskupa Josefa Grünwidla. Na slavnost do vídeňské katedrály sv. Štěpána se vypraví od litoměřické katedrály sv. Štěpána v sobotu 24. ledna. Bohoslužba začíná ve 14 hodin a bude ji přenášet rakouská veřejnoprávní televize ORF. „Přišlo to jako rána z čistého nebe: dopis od nově jmenovaného arcibiskupa, že by byl rád, kdybych se ujal služby biskupa-spolusvětitele,“ popisuje Stanislav Přibyl, který tento úkol nejen přijal, ale také si jej cení a považuje za čest pro litoměřickou diecézi i pro celou českou církev. Hlavním světitelem nového vídeňského arcibiskupa Josefa Grünwidla bude kardinál Christoph Schönborn. Druhým spolusvětitelem bude společně se Stanislavem Přibylem Franz Lackner OFM, salzburský arcibiskup a předseda Rakouské biskupské konference. Co znamená být spolusvětitel?Ježíš Kristus vyvolil své apoštoly jako své nejbližší společenství. Biskupové jsou v katolické tradici považováni za jejich nástupce. Nově svěcený biskup je pak začleněn do sboru biskupů, nástupců apoštolů. Církev už ve starověku stanovila pravidlo, schválené na Nicejském koncilu v roce 325, že světit nového biskupa musí alespoň tři biskupové. Také v současnosti je při konsekraci biskupa jeden biskup hlavním světitelem a dva jsou tzv. spolusvětitelé. Vyjadřuje se tím mj. kolegiální povaha biskupské služby. V samotném obřadu mají spolusvětitelé spíše symbolickou úlohu, protože všichni přítomní biskupové svěcení koncelebrují - vkládají při obřadu ruce na hlavu nového biskupa a říkají konsekrační modlitbu. „Dva spolusvětitelé dnes především naznačují lidskou blízkost, oporu a kolegialitu která má být mezi biskupy samozřejmostí: jsou svěcenci nejblíže a doprovází jej také při jeho požehnání v závěru bohoslužby,“ vysvětluje odborník na liturgii, P. Radek Tichý. Spolusvětitelé podle něj bývají vybráni buď na základě osobního vztahu k novému biskupovi, nebo kvůli nějakému (např. historickému) propojení jejich diecézí.Tři spojnice a k tomu varhany„Pozvání k této úloze byla nejspíš reakce na mojí gratulaci, kterou jsem Josefu Grünwidlovi poslal k jeho jmenování. Popsal jsem, co naše diecéze spojuje,“ vysvětluje biskup Přibyl. Jedná se prvně o osobu Grünwidlova předchůdce, kardinála Christopha Schönborna. Narodil se totiž nedaleko diecézního města, ve Vlastislavi, a byl také kazatelem na biskupské konsekraci Stanislava Přibyla. Dalším spojovacím článkem mezi Litoměřicemi a Vídní je osoba arcibiskupa Vincence Eduarda Mildeho (1777–1853). Než se stal vídeňským arcibiskupem, byl devátým biskupem litoměřickým. Jeho tělo je pohřbené v katedrále sv. Štěpána ve Vídni, ale srdce je na jeho přání pochováno u sv. Štěpána v Litoměřicích. „Každý den se dívám na jeho portrét, který visí v galerii biskupů v rezidenci - a mám tak možnost v modlitbě myslet na místní církev ve Vídni,“ popsal Stanislav Přibyl. Třetí spojnicí je pak patron Vídně, sv. Klement Maria Hofbauer, který žil a působil jak v Čechách, tak i v metropoli tehdejší Rakousko-uherské monarchie. „Jako redemptorista z Čech k němu mám velmi blízký vztah. Jeho úsilí o duchovní obnovu v dobách, které spíše inklinovaly k sekularismu nebo formálnímu státnímu katolicismu, který považuji za ještě větší nebezpečí, je podle mého názoru stále aktuální,“ podotkl litoměřický biskup. Josef Grünwidl i Stanislav Přibyl mají oba také „vztah k varhanám“. „Budoucí vídeňský arcibiskup je velmi zdatný hudebník,“ prozradil jeho budoucí spolusvětitel.Prohlubování vztahů„Tři hlavní světitelé zajišťují - řeklo by se - ,biskupský rodokmen‘, tedy jistotu apoštolské posloupnosti. Těším se na ten liturgický úkol doprovázet katedrálou i shromážděním v jejím okolí nového arcibiskupa při požehnání,“ prozrazuje Stanislav Přibyl. Úkolu biskupského svěcení se ujímá vůbec poprvé. „Možnost být spolusvětitelem považuji také za příležitost k prohlubování vztahů. Rád bych připomněl, že z Vídně k nám přišla Noc kostelů. Velmi inspirativní je také středový kurz kardinála Schönborna, s nímž dokázal tu vídeňskou arcidiecézi vést třicet let. Nevycházím však z údivu kvůli asymetrii: Litoměřice jsou ve srovnání s Vídní venkov,“ podotýká litoměřický biskup.Přímý přenos v rakouské televizi, v rozhlase i onlineSlavnost biskupského svěcení a uvedení do úřadu vídeňského arcibiskupa Josefa Grünwidla bude 24. ledna 2026 vysílat ORF 2 – hlavní rakouský veřejnoprávní kanál, začátek přenosu ve 13.20, samotná slavnost začíná ve 14.00. Přenášet bude také Radio Klassik Stephansdom – oficiální rozhlas vídeňské arcidiecéze a Radio Maria Österreich. Online přenos ORF bude dostupný online přes ORF TVthek (je však vysoce pravděpodobná geoblokace pro Rakousko). Snímky Josefa Grünwidela Arcibiskupství Vídeň a fotografie Christopha Schönborna z biskupského svěcení Stanislava Přibyla Jana Chadimová / Člověk a Víra.

Čtyři dny před 70. narozeninami, 15. ledna 2026, zemřel salesián P. Vojtěch Glogar. Poděkování za jeho život s odevzdáním Božímu milosrdenství se uskuteční ve čtvrtek 22. ledna v 16.30 hodin v kostele Božského Srdce Páně v Teplicích-Trnovanech. Pohřební mše svatá se uskuteční v pátek 23. ledna ve 12.00 hodin v kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Zlíně-Jižní Svahy. Následně bude uložen do hrobu ve Zlíně-Mladcová. Z životopisu, který si napsal Vojtěch Glogar 24. 6. 2023Narodil jsem se 19. ledna 1956 jako druhý z pěti sourozenců. Od dětství byla v mém srdci touha  po kněžství. Místo, které jsem od malička miloval, kam jsme přicházeli jako rodina, byl Svatý Hostýn. Nejen tam jsem Panně Marii svěřoval svoji životní cestu. A vím, že mi Panna Maria vyprosila všechno, co jsem potřeboval – Boží dar povolání a všechna krásná přátelství. Od svých 13 let jsem ministroval ve farním kostele na Starém Jičíně. Během mého středoškolského studia na zemědělské škole se začaly rozmnožovat vztahy se salesiány. Během vojny se mi věnoval Pavel Klimovič, který kaplanoval ve Znojmě a já vojančil na hláskách  u rakouských hranic. Tam se také rozhodovalo o mém povolání. Po vojně jsem rok a půl pracoval jako technik v zemědělství. V roce 1979 jsem nastoupil do semináře do Litoměřic a zároveň do salesiánského noviciátu. Věčné salesiánské sliby jsem složil v roce 1986. Kněžské svěcení jsem přijal v Olomouci 30. června 1984. První tři roky svého kněžství jsem prožil v Hlučíně. Po třech letech mé kroky putovaly do Jeseníků. V roce 1996 mě provinciál poslal jako kaplana do Zlína a po dvou letech jsem vykonával funkci administrátora farnosti. S týmem spolupracovníků jsme přehodnotili zadání stavby nového kostela a celého areálu  na Jižních Svazích, upravili projekt a od roku 1999 se připravovalo na stavbu. K 1. lednu 2000 bylo možné stavbu zahájit. S Boží ochranou a Jeho požehnáním se podařilo 8. května 2003 dílo dokončit. Dvě léta po posvěcení došlo k rozdělení farnosti na stávající a nově vytvořenou farnost  na Jižních Svazích. Rozhodlo se, že původní farnost převezme diecéze. V červenci 2006 jsem opustil Zlín a mým novým domovem se staly Sebranice u Litomyšle. Zde jsem prožil krásných deset let mezi dobrými lidmi. Děkuji všem za přijetí, hezké vztahy, mnoho krásných setkání a slavností. Po šestiletém působení v Pardubicích, po konci mého druhého období ředitelování, kde se rovněž podařilo vytvořit hezké mezilidské vztahy s dospělými i dětmi, se stala mým novým domovem teplická komunita. Já si mohu užívat krásného období, doposud nejklidnějšího z celé mé dosavadní služby jako výpomocný duchovní. Na závěr děkuji svým rodičům za příkladný život z víry a za zprostředkování všech krásných vztahů, svým sourozencům a ostatním členům našich rodin. Děkuji všem, se kterými jsem mohl prožívat krásné vztahy v jednotlivých místech mého salesiánského a kněžského působení. Jsem vděčný  za modlitby a oběti, za duchovní a materiální pomoc, za oporu i ve chvílích, kdy jsem prožíval různé těžkosti, anebo i lidskou osamělost. Velké díky za všechny, kdo mě měli a mají rádi, kdo mě přijali, nabídli přátelství a teplo svých domovů. Děkuji za každé dobro, které mi v životě prokázali. Vím, že ne vždy bylo všechno tak, jak mohlo být. Proto prosím o odpuštění všeho, kde jsem se projevil ve své slabosti a nedokonalosti, kde jsem slovem, postoji a jednáním, či nedobrým příkladem ublížil. Není pro mě důležité, kde budu pochován, ale vím, že budu jako každý jiný, především potřebovat vaše modlitby. Především prosím, abychom se, dá-li Pán, setkali v Božím království a mohli se společně radovat. Žiji naději na nepředstavitelně krásné setkání a život, který pro nás Pán připravil u sebe. Životopis P. Vojtěcha Glogara z jeho pera (*.pdf). Parte P. Vojtěcha Glogara (*.pdf) . Snímky (c) Petr Macek