Křížová cesta vedla poutníky 43 kilometrů Polabím

Vydařenému importu této akce z Polska do litoměřické diecéze říkají organizátoři Extrémní křížová cesta. Jak potvrdili sami poutníci, extrémní je hned ve dvou ohledech: délkou a zážitkem Boží blízkosti.

Start „duchovního dálkového pochodu“ byl na mši svaté v kostele sv. Petra a Pavla v Mělníce v pátek večer. Od chrámu vyrazili poutníci podél Labe k Litoměřicům. Cesta vedla po vesnicích a polními cestami směrem k Roudnici nad Labem, Doksanům, Bohušovicím nad Ohří a přes Terezín do biskupského města.

Cestou se šlo v tichu. V mobilní aplikaci (nebo vytištěné) byly k dispozici texty k rozjímání. „Generálním pravidlem bylo ticho a soustředění. Smysl celé té pouti bylo vytvořit prostor pro setkání s Bohem. Nešlo o sportovní výkony ani o trénink pochodových dovedností, ale v těžkostech, fyzické námaze a krizích té cesty otevřít svůj vnitřní sluch a srdce pro Boží hlas,“ popisuje pořadatel akce P. Paweł Obrzut, mělnický duchovní správce a člen kongregace saletinů, Toto řeholní společenství vzniklo po mariánském zjevení v La Salettě roku 1846, jeho posláním je hlásat poselství obrácení, smíření a návrat k Bohu.

Když docházejí síly

Záměry pořadatelů potvrzuje i jeden z účastníků, kandidát trvalého jáhenství Martin Münster z Litoměřic: „Byla to především cesta do hlubin sebe samého - křížová cesta, při které mi docházelo, jak sice v Boha věřím, ale ve skutečnosti ho nechci pustit tam, kde si to v životě usilovně řídím sám, svými silami. Když vám pak dochází dech, tak tohle vystoupí na povrch. Pro mě to byla nosná myšlenka, která mne provázela po všech čtrnácti zastaveních: skutečně otevři své srdce.“ Spolu s Martinem se na trasu vydali i jeho dva synové Jonáš a Ondřej. „Šli jsme v tichu a při jednotlivých zastaveních si četli zamyšlení a řekli si, co z toho k nám promlouvá. Vydrželo nám to takhle až Roudnice, ale pak začaly docházet síly. Po dvacátém kilometru začalo mrznout a teplota padla pod nulu,“ popisuje poutník. Jak říká, na cestu s sebou „vzal k modlitbě“ všechny, které potkává a je si s nimi blízký. „Měl jsem napsaná jména na lístcích a vytahoval je z kapsy při jednotlivých zastaveních. Byla to rodina, kolegové od nás z kriminálky, kamarád, který bojuje s alkoholem, ale zatím si nepřipustil, že potřebuje pomoc, měl jsem tam sestry premonstrátky z Doksan a jejich komunitu i kluky ze společenství chlapů,“ dodává.

Po polovině cesty popsal své zážitky jako „až mystické“. „Pustil jsem při té chůzi všechny svoje představy a myšlenky a nechal Boha, aby promlouval sám. Šel jsem s mými kluky v tichosti, a přitom jsme byli spolu. Postupně bylo s každým dalším zastavením těžší se rozejít,“ přibližuje. Jeho syn Ondřej mu dává za pravdu: „Náročné to bylo v nohách, ale i v hlavě.  Čím déle na cestě, tím byla Boží přítomnost patrnější – během těch jedenácti hodin chůze máte opravdu hodně času na sebe. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil,“ prozrazuje na sebe Ondřej Münster a doplňuje: „Nijak jsem netrénoval, ale prostě vyšel. Trošku jsem se předtím rozchodil – ale jen tak šest, sedm kilometrů. Ačkoliv z čundrů s tátou a se skauty mám pochody i s krosnou natrénované, tak ale takhle dlouhou cestu jsem předtím nešel.“

Nejsilnější zážitek

Otec i syn se shodli na tom, že Extrémní křížová cesta pro ně byla zkušenost nesmírně obohacující pro vnitřní život. „Nevěřil jsem, že to vyčerpání na kraj sil, bolest nohou, zima a nepohodlí hraje tak velkou roli, že v takové situaci uslyším, že Bůh je se mnou a chce, abych ho pustil do života. A nejsilnější okamžik? Jeden moment jsme byli v textu rozjímání přirovnaní k lodi, která je tu proto, aby plula po moři. My lidé jsme jako ty lodě, a náš úkol je nekotvit v bezpečí přístavu, ale vyplout na moře, do našeho života a vzít na palubu Boha a nechat se vtáhnout do všech těch krás a bouří oceánu. Bylo to trefné,“ uvedl v cíli Extrémní křížové cesty.

Konec v katedrále

První skupina poutníků došla ke katedrále sv. Štěpána už v šest hodin ráno. „O půl osmé nás na mši svaté přivítal dómský farář P. Jiří Hadík. Na faře u Všech svatých pak na všechny čekalo občerstvení, které nám nachystal P. Józef Szeliga,“ chválí oba spolubratry kněze P. Obzrut. Ten měl v cíli dvojnásobnou radost: došel a lidé byli spokojení. „Puchýře nějaké mám a nohy jak ze dřeva. Počasí bylo sice mrazivé, ale nepršelo nám. V horách na Polsko-Slovenském pomezí, odkud pocházím, mi kamarádi hlásili dvacet centimetrů sněhu a vítr. Křížovou cestu tam měli extrémní i počasím,“ usmívá se mělnický saletin. A jeho největší zážitek? „Svátosti smíření. Víte, já moc rád zpovídám a při této křížové cestě jsem měl možnost tou svátostí posloužit,“ přibližuje a přiznává, že málem nedorazil do cíle. „Váhal jsem v jednom úseku, jestli to zvládnu. Musel jsem překonat slabost, cítil už puchýře na nohách, byla zima a přede mnou ještě dvacet kilometrů. Šel jsem dál. Těžko se to popisuje - když se jde 43 km, člověk postupně nic nepředstírá, prožívá sice námahu, emoce, ale také velkou otevřenost k duchovním věcem. A tu zkušenost jsem nechtěl opustit,“ uzavírá.

Snímky poutníci Martin Münster, Marie Mazancová a P. Paweł Obrzut